Lefkáda na mořském kajaku - 28.5.-13.6.2009
Radek jel na výlet se zcela absurdní představou, že každý den jeden ze souputníků sepíše své bezprostřední dojmy. Bohužel, jeho hlas byl v tomto ohledu pouze poradní, a i když radil dobře, zůstal oslyšen.První den zapsal Radek ještě cestou do Benátek. Postupně s nedostatkem notebooků, PDAček či dokonce staromódních tužek a papírů zapisovací morálka upadala. Vlastně se podařilo zachytit pouze dva dny... Takže co napsal Radek:
1. den - 28.5.2009
Secvičné a víkendové zkoušky balení kajaků a testu materiálu na Slapech jsem se nezúčastnil. Když jsem se ptal Ivana, jak vše proběhlo, byl s výsledky připravenosti celé skupiny nadšený. Já sám jsem otestoval naložený kajak na Svratce. Moje věci včetně rybářských potřeb se sice vešly jen do jedné komory Kodiaku, ale když jsem dal kajak na vodu, málem se potopil. Z toho jsem moc nadšený nebyl. Nezbývá než doufat, že vyšší hustota mořské vody a pan Archimédes mi pomohou.
Bylo dohodnuto, že do Řecka pojedeme Drobkovým autem. Jsme již sehraná a zkušená parta vyléčená z dětských nemocí a ani na chvíli jsem nepomyslel, že by se mohla opakovat situace z akce Raft Slovinsko 2004, kdy jsem rovněž měl jet Drobkovým autem. Dodnes si živě pamatuji, jak pro mě přijel s dvouhodinovým zpožděním a zcela suveréně řekl: "Sedej, jedem." Ukázal přitom na volný čtvereček 30 x30 cm na zadním sedadle ve zcela přeplněném autě. Mezi haldou jeho krámu jsem zaregistroval jen tak mimochodem velký atlas hub, velký atlas zpěvných ptáku apod. Prostě vše, bez čeho se člověk při raftování neobejde. Sednul jsem do svého auta a tím byl problém vyřešený.
Odjezd byl stanovený na 19.00 po té, co přijede Jana. Já jsem měl v Praze nějaké jednání a plánoval jsem přijet k Ivanovi okolo 16.00. Samozřejmě do toho přišel nějaký průšvih, takže jsem musel jet ještě do kanceláře. Cestou mi zavolal Ivan a oznámil jsem mu, že přijedu v 18.00h. V 18.30 jsem se dostavil do Ivanova království. Naštvaně tam seděl Ivan s Láďou a tloukli špačky. Na můj dotaz, kde je Drobek s autem, mi odpověděli, že již od 12.00 posílá SMS, že tam bude za 20 min. Vidím, že od Slovinska 2004 se některé věci u Drobka nezměnily. Přesně v 18.45 hod přijela Jana, takže chyběla jen maličkost. Drobek s autem. Představa, že jsme na něm závislí na odjezd a příjezd nás nenaplňovala optímismem a začali jsme vypracovávat alternativní řešení. V 19.11 hod s úsměvem přijel Drobek. Když otevřel svoje auto, pochopil jsem, že od akce Slovinsko 2004 se u Drobka vůbec nic nezměnilo. Čtyři lidé začali vyklízet Drobkovy kanystry, sněžné řetězy a spousty dalších, do Řecka nezbytných věcí. Já, známý nepořádník, jsem začal luxovat sedačky a Láďa se dožadoval položení nějakého přehozu na sedadla, aby se neumazal. Po dvou hodinách intenzivní práce čtyř lidí je Drobkovo auto použitelné. Ve 21.10 jsme konečně připraveni k odjezdu s pouhým 2 hodinovým zpožděním.
Zapsal: Radek
2. den - 29.5.2009
Druhý den jsem zapsala sama... což se mi zatím na žádném výletu nepodařilo, zapsat celý den. Teď s odstupem lituji, že mi morálka nevydržela...
Jedeme a jedeme, my vzadu střídavě popíjíme vínko a chrníme. Asi ve tři čtvrtě na dvě je rozhodnuto uložit se ke spánku na odpočívadle. Využívám uvolněné zadní trojsedačky, zbytek uléhá venku, na dešti (i když jen potenciálním) a v hluku kolemjedoucích kamiónů. V 5:11 mě budí Láďa, nevstává se dobře. A to jsem spala jak poleno a nejsem promočená jako ostatní. A jede se dál. Navigace ukazuje dojezdový čas 10:22, postupně se čas posouvá až na kritických 12:30 (odjezd trajektu je ve 14:00, povinný příjezd 12:00) Pár kilometrů před Benátkami zřejmě míjíme odbočku (v navigaci totiž žádná nebyla) a vydáváme se po krásné nové, navigaci neznámé dálnici na Terst. Zároveň Drobek oznamuje, že nefunguje servo a na palubce bliká spousta zajímavých, dosud neviděných kontrolek... V tu chvíli začínám i já být krapánek nervózní a scény v autě začínají připomínat tahání Saturninova dědečka z mezi šutrů – doleva/doprava/do háje! Když Drobek u křižovatky, kde obrovská, metr vysoká a pět metrů široká cedule ukazuje Venezia doprava, míří rovně, všichni jen mlčí, protože nevěří, že to může být pravda. Naštěstí Radek, znalý Drobkových návyků, včas zařve. Dál už vše probíhá bez větších zádrhelů, skoro až nudně... Jen v Řecku asi poznáme nějaké zajímavé Renault servisy:-)
P.S. Pánové v rámci duchaplné diskuse po druhém litránku vína pronášejí jednu důležitou větu: My tě obdivujeme, že jsi s náma jela. Žádná ženská, která už s náma jednou byla, podruhé nikdy nejela. Výborná příležitost udělat vše pro to, aby se to změnilo, ne? Následuje dlouhá přednáška na téma údolí sviní, ze které (radši) nic nechápu. Tak neváhají, aby mi při první vhodné příležitosti ukázali, jak to myslí! Zatímco s Radkem na trajektu s nasazením života sháníme zásoby lihovin na večer, zbytek výpravy domlouvá podloudnou strategii! Nejdříve nám Ivan a Láďa politicky vysvětlí, že na večeři nejdeme, pak se záhadně ztratí, aby nám povyprávěli, jak výbornou rybu si dali! Pomsta bude sladká – metaxu vypijeme s Radkem sami:-P
P.P.S. Radek je měkouš, dal Ivanovi napít!
3. den - 30.5.2009
Teď už budou zápisky střídmější, ochuzené o bezprostřednost čerstvého zážitku... I když některé zážitky zůstanou silné i po letech.
Dohadujeme se, jestli v noci pršelo, nebo ta kaluž, ve které ležíme, je jen vysrážená vlhkost. Není, kdo by nás rozsoudil, dáváme radši snídani a po ní další partičku karet. A už je čas vyrazit k autu. Drobek vyhrál, sedí ale za volantem poněkud zaraženě. Prý došla šťáva, nejdou ani otevřít dveře a nejspíš nevyjedeme z trajektu. Na Korfu bude taky hezky. Domlouváme s okolostojícími odtažení vleku, odtažení auta, utopení Drobka... Po půlhodince naprosté beznaděje, kdy už jsou skoro všechna auta venku, přichází chlapík s obrovskou baterkou a nabíjecími kabely... Startujeme!
Myslíte si, že máte stresující zaměstnání? Vyražte s Drobkem na výlet, to teprve poznáte, co je stres!
Ještě v přístavu zjišťujeme, kde je nejbližší servis. Naštěstí jsou řečtí automechanici šikovní a praktičtí, něco jako kdysi dávno ti naši... Takže než vypijeme frappé a sníme bagetu, je hotovo. A (snad) budeme dobíjet:-)
Jedeme na Nidri, kousek pod ním v Santa Mauře je kemp. Opulentní žranice v hospůdce na břehu moře složená převážně z různých mořských příšer od hlavonohých po beznohé nemá chybu! Ještě večerní projížďka na kajacích a spát.
4. den - 31.5.2009
První den na moři. Drobka necháváme dobalit si pár drobností a vyrážíme napřed. Snad ho ještě někdy potkáme. Raďas za sebou táhne kilometry vlasce, modlíme se, abychom se do něj nezamotali. Ne pokaždé nás tam nahoře vyslyší. Moře je klidné, jen občas ho rozbouří projíždějící loď. Tady už ohledy neberou a nezpomalují, když vidí malý bezbranný kajak. Paráda:-) Při první zastávce začínám pomalu zjišťovat, zač je toho loket. Nájezd na břeh už mám natrénovaný, ale rychlé vyskočení a odtažení lodi, aby ji nezalila vlna, ještě neznám. Aspoň zároveň nacvičím i vylévání:-)
Pobřeží je nádherné, strmé bílé skály vysoké několik desítek metrů, spousta větších a ještě větších jeskyní, moře hraje všemi barvami modři... Něco takového jsem si nepředstavovala ani ve snu. Co chvíli zaslechneme cinkání zvonků, ale nemůžu zjistit, odkud zní. Až mi Láďa ukáže na skálu - v terénu, kam bych nevlezla ani s jištěním, se poflakuje stádo koz! Asi mají rady adrenalinové sporty, protože k jídlu tam sotva něco najdou.
Polední pauza ve stínu plachty Vaude, která bude v příštích dnech našim věrným společníkem ve dne v noci, se nese v duchu jídla, spánku a karet. A už se objevuje první problém - nemůžu nikde najít svoje obědové vajíčko!!! Mám hrůzu z toho, že se někde objeví - po dvou třech dnech.
Odpoledne se zvedá vítr a s ním i vlny. Já jediná, mořem zatím nepolíbená, z toho mám radost. Ale když Radek při pouhém pokusu odtáhnout loď na klidnější část břehu potupně ztroskotává, začínám chápat vážnost situace:-) Ale nakonec se s menšími či většími škodami daří nastoupit všem a můžeme jet. Vlny jsou krásně hladké a vysoké, ale ještě přes ně je vidět na ostatní. Objíždíme nejjižnější cíp ostrova a čekáme na Drobka. Na východním pobřeží Meganissi budeme hledat nocleh. Vítr teď jde z levého boku a představa, že nás vysoké skály ochrání, je lichá. Kajak se neustále stáčí špičkou ke břehu, pokusy o jízdu přímo k cíli záhy vzdávám a tvořím klikatici. Aspoň ujedeme víc kilometrů:-)
Po mnohem delším pádlování, než jsme měli původně v úmyslu, zjišťují Ivan s Radkem, že ta skládka je vlastně docela pěkná plážička a že tam klidně můžeme přespat. Tak si každý vykopáváme svůj vlastní dolíček v odpadcích a doufáme, že se v noci nezvednou vlny. Radek místo večeře vyráží na ryby, ale nakonec si ještě rád dá pečenou papriku:-)
upádlováno 22,2km
5. den - 1.6.2009
Díky výkonu z předchozího dne máme nadpádlováno, čeká nás poklidný den bez přehnaně ambiciózních výkonů. Rádi zdrháme z nepříliš přívětivé pláže a vyrážíme na další cestu. Vítr se uklidnil, nic se mnou nebojuje, jede se parádně. Kocháme se, občas se motáme větším lodím. Raďas je doslova omotává vlascem, akorát že ten slabší článek v řetězu je on. Takže jeho křik bohužel neznamená čerstvý úlovek, ale že ho něco většího táhne kamsi, kam se mu nechce. Jediná výjimka byla, když se mu vlasec zachytil na mělčině do dna:-)))
Nebe nad našimi hlavami je pořád tmavší, plachtu během polední pauzy rozhodně nestavíme kvůli sluníčku. Ale je to naštěstí jen planý poplach.
Během oběda s k nám připojují tři postarší švédové, přívětiví a povídaví pánové. Jsou ve Vathy na jachtě, tráví v Řecku prázdniny (i když nevím, jestli se o něčem takovém dá u důchodců mluvit). Očividně se sem přišli vykoupat naostro, nemají totiž plavky a "musejí" do vody ve spodním prádle. Kdyby věděli...:-)))
Kosmopolita Vláďa bez zaváhání navazuje kontakt, sbírá adresy a když vypráví o našem plánu vyrazit příští rok na kajaky do Stokholmu, dostává i příslib zaslání map.
Jdeme do Vathy, druhého největšího "města" na Meganissi. Změna způsobu pohybu je celkem příjemná, stejně tak milá kavárnička na v přístavu.
Už zbývá jen přepádlovat od Meganissi na pevninu, kousek na Nidri Ivan čuje nějakou pěknou plážičku - a má pravdu! Z nádherné plážičky s výhledem na Onassisův ostrov Skorpios právě odjíždí dvě lodě s rekreanty, máme ji celou pro sebe. Zabydlujeme se, bleskově stavíme plachtu - praxe je vidět! Jenže... nepočítáme s mravenčí dálnicí, která vede přesně uprostřed našeho býváku. A můžeme znovu potrénovat stavění přístřešku:-)
Večer probíhá standardně - Ivan vaří několik chodů k večeři, Raďas se vrací bez ryb... a můžeme jít spát.
upádlováno 19,5km
6. den - 2.6.2009
Ráno opět balíme a vyrážíme na vodu. Čeká nás jen krátký přejezd do kempu. Bohužel fouká dost vítr, takže se na vodě potácím jak leklá ryba a najíždím asi dvakrát tolik, než je reálná vzdálenost (tj. asi o 2km víc:-). Vlny v zátoce jsou parádní, zkouším surfovat, ale nic moc.
Po očistě, přebalení, vybalení, nabalení a zabalení vyrážíme do Nidri. Drobek jako obvykle nestíhá, jdeme tedy pěšky - zatím do nejbližší kavárničky (i to mi v tom vedru připadá zbytečně daleko), ale to nestačí, tak pokračujeme ještě chvíli, než nás Drobek v příjemně vychlazeném autě dojíždí.
V Nidri si půjčujeme skůtry, jedu nejdřív testovací jízdu s Láďou, nakonec si -pro velký úspěch- beru vlastní. Vyrážím z půjčovny nečekanou rychlostí přímo do zaparkovaného auta na protější straně ulice, brždění podrážkou nepomáhá... Slyším za sebou křik, zřejmě personál půjčovny volá, ať se vrátím, že mi nic nepůjčí... Jak se kurňa můžu vrátit, když nevím, jak se to brzdí? Prostě jedu dál!
První takty motorů míří do Porto Vassiliki, kde chceme navštívit naši kamarádku Zdenu. Po skvělém obídku v hospodě jedeme na pláž Agiofilli. Terénní vložka není úplně podle mého gusta, po přemetu přes řídítka mi naštěstí pánové další cestu odpouštějí, motorku nechávám u cesty a dělám spolujezdce Radkovi. Bohužel budu muset při zpáteční cestě přesednout...:-)))
Porto Agiofilli je nádherná pláž, mě osobně se líbí víc než vyhlášené Porto Katsiki. Osvěžujeme se, domlouváme se Zdenou další kontakty a jedeme dál. Večer ještě stíháme naši oblíbenou hospůdku u kempu (doufám, že takové opulentní obžerství nebudeme opakovat často), vracíme skůtry a jedeme naproti Lence s Petrem.
Drobek nám cestou vysvětluje, jak je zkušený a schopný řidič motorky, což dokládá mimořádně dramatickou historkou z autoškoly... Člověk si běžně ani neuvědomí, jak riskatní povolání může takový učitel v autoškole mít. Asi už jsme spolu dlouho - diskuse, zda je vhodné otevírat dveře u řidiče a za jakých větrných podmínek, málem končí ukázkou úpolových kontaktních sportů.
upádlováno 3,8km, na skůtrech a v autě ujeta hrozná spousta:-)
7. den - 3.6.2009
A jsme všichni! Konečně můžeme vyrazit na toužebně očekávanou objížďku Lefkády.
Ráno Petr vyzvedává Zdenu v Porto Vassiliki, vezme si jeho auto a bude nám dělat zásobovací vozidlo. Ale zásoby na 4 dny musíme uvézt sami - což je při Ivanově stylu vaření docela slušná hromada. Zdena nám dělá pár posledních fotografií pro pozůstalé (samozřejmě bez Drobka, který ještě dobaluje) a vyrážíme. Nejdříve objezd Scorpiosu, pak dál na sever. Ještě před mostem spojujícím Lefkádu s pevninou zkusíme najít bydlení.
Ale ještě předtím pádlujeme kolem hotelů a pláží na východním pobřeží, trávíme siestu na jediné pidiplážičce, která zdá se nikomu nepatří, do kajaků nalézáme až v okamžiku, kdy se zase zvedá vítr. Záhy se pádlování mění v boj o každý metr, máme ručičky vytahaný aspoň o deset čísel. Navíc se pobřeží postupně mění a přestává být pohledné a přívětivé. Všude spousty lodí, bahna, mělčín a smradu. Dokonce objevujeme skládku větší, než v jaké jsme před dvěma dny spali:-)
Rádi bychom zabivakovali, ale není kde. Postupně proplouváme přístavem, podjíždíme pod mostem mezi Lefkádou a pevninou a jedeme kolem pevnosti dál. Když už se mě při každém záběru pokouší závan větru prásknout a mám pocit, že nedokážu ani zvednout ruku, Ivan s Radkem signalizují, že zabivakujeme před pevností. Uf!
Ale nejhorší zážitky ještě nemáme za sebou! Láďa se za střídavé pomoci ostatních snaží v silném větru postavit přístřešek tak, aby byl a) funkční (vypadá to na déšť) b) stabilní c) přežil. Když i šestnáctý pokus selhává, spěchá na pomoc Drobek. Pomoc sestává z památného dotazu: "Kolik přístřešků jsi za posledních dvacet let postavil?" Že toho večera nedošlo k vraždě přičítám jen Láďově vegetariánství a téměř bezbřehé trpělivosti.
Nakonec jsme se ale celkem vyspali, někteří i v suchu, ani nikdo neprchnul do Drobkova stanu. Jen Raďase, který tráví noc o samotě přikryt jen svým kajakem, v noci málem přejede nějaký rybář.
Citát dne: "Vidíte ty dvě věže před námi? Tak na tu prostřední pojedeme." Autor: Láďa
upádlováno 23,2km
8. den - 4.6.2009
Ráno déšť ustává, i vítr se trochu uklidňuje. Vyjíždíme. Za prvním ostrohem se objevují náádherné obrovské vlny, za kterými se konečně ztratí i člověk s kajakem! Zkušení borci Raďas s Láďou mě berou pod svá křídla a vysvětlují mi principy bezpečného pohybu po rozbouřeném moři. Musím říct, že moře v některých místech i ve mě, totálním zelenáči, vzbuzuje respekt. Ne tak v Ivanovi - ten nemůže vynechat svou obligátní čurpauzu a bez supportu ostatních se pokouší o přistání. Z uctivé vzdálenosti sledujeme jeho nepříliš úspěšný boj s vlnami. Asi nakonec přeci jen uspěl, protože nás celkem záhy dojíždí, když si dáváme oraz na pláži. Brzy dorážejí i Lenka s Petrem, čekáme už jen na Drobka. Ivan zatím zjišťuje, že při potupné krysce přišel o svou velitelskou stoličku, což jeho ješitnost značně dráždí. Vydává se tedy pěšky (!) po pobřeží pátrat po ztraceném majetku. Za pouhou hodinku a půl se vrací, dokonce s židličkou v podpaží! Prý v okamžiku, kdy už to vzdal, ji spatřil stát rozloženou v moři.
Drobek pořád nikde, vzdáváme čekání a jedeme dál. Ovšem bez Lenky a Petra, kteří cítí potřebu strávit nějaký čas o samotě. Po deseti minutách pádlování vidíme Drobka, jak piknikuje na břehu. I když jsme bedlivě sledovali moře, skryl se nám ve vlnách a projel bez povšimnutí kolem naší nádherné pláže!
Dorážíme do Agios Nikitas, posledního městečka před dlouhým západním pobřežím, kde jsou jen nádherné pláže jedna za druhou. Přistání ve vlnách je vždy obtížné, bedlivě sleduji nejzkušenějšího mořského vlka Ivana, abych okooukala nějaké jeho triky. Už proto, že přistáváme na pláži plné lidí, se nemůžu ztrapnit! O to víc mě překvapuje, když sotva dvacet metrů před pobřežím Ivan bez zjevného důvodu překlápí kajak dnem vzhůru a potupně krysí. No, všechny triky opakovat nebudu...
Samozřejmě nemůžeme odolat návštěvě místní taverny a taky je třeba doplnit zásoby - vždyť nám zbývá sotva sedm kilo potravin na osobu a dva dny!
Dojíždí Lenka s Petrem. Prý když jsme odjeli, dorazila na pláž školní třída... a bylo po soukromí. Spravují si aspoň chuť v hospůdce a můžeme dál.
Pardon, ještě ne! Když balíme prochází kolem nás vetchý stařeček se značně redukovaným počtem zubů, ptá se, jestli potřebujeme vodu a hned nám nějakou přináší. Zároveň se pouští do rozhovoru s naším mluvčím Láďou, prý je místní záchranář a už tu měli spoustu úmrtí. Úpěnlivě nás nabádá k maximální opatrnosti. Nevím, jestli jsme ho přesvědčili, že máme vše pod kontrolou, každopádně nic jiného dělat nemůže. Nicméně jsem si poopravila názor na jeho kvality a nejspíš i věk.
Pádlujeme dál kolem jedné z nejrásnějších a největších pláží Řecka Egremi, na neméně krásné pláži Kalamitsi končíme. Ivanovi se nějak nezdála dostatečná zásoba potravin, povolává zálohu Zdenu, tak nás nějak zázračně nachází, ale mezitím zjišťujeme, že vlastně nic nepotřebujeme. Aspoň jí vylíčíme naše poslední zážitky. S Láďou a Radkem trénujeme (samo)záchranu na moři. Při pokusu o surf na vlně a elegantní přistání zjišťuju zajímavou věc - čím je moře mělčí, tím je vlna rychlejší (já vím, brali jsme to na základce, ale kdo si to má kurňa od té doby pamatovat? Teď už to nezapomenu do smrti.) Takže nestačí se ke břehu svézt s vlnou, je třeba s ní udržet krok. Pokud se vám to nepovede (jako třeba mě), skončíte v elegantní svíčce zapíchnutí do písku... v lepším případě - v horším zlomíte loď. To naštěstí znám jen z vyprávěni.
Jo a Zdenina návštěva měla ještě jeden dopad - Drobek s ní zbaběle domlouvá, že ho ráno přijede vyzvednout a on nás na dva dny opustí.
upádlováno 19,7km
9. den - 5.6.2009
Ráno se Drobek definitivně rozhoduje, že je unavený a spálený a rozhodně s námi nemůže dál. Necháváme ho tedy na pláži a vyrážíme na další cestu. Cesta probíhá v poklidu, zajímavým zpestřením je můj pokus vykonat potřebu, aniž bych se nějak zásadně namočila. Teoreticky to máme zmáknuté, praxe už tak jasná není. Jenom stáhnout si v kajaku kalhoty mi připadá jako nadlidský výkon. Představa, že spadnu do vody se svázanýma nohama, mě nijak neládá, dělám kompletní striptýz. Když se mi na několikátý pokus podaří vystrčit zadek dostatečně z lodi, jsem v takové křeči, že je to vlastně k ničemu. Ještě že máme pořád možnost přistát a vystoupit na břeh!
Polední pauzu trávíme na nádherné pláži, jako obvykle schovaní pod plachtou. Kvůli větru je tentokrát plachta proklatě nízko, takže si z plna hrdla užíváme skleníkového efektu. Naštěstí je moře blízko.
Dnes nocujeme na Porto Katsiki, údajně jedné z nejkrásnějších pláží Řecka. Rozhodně ji najdete na každém druhém pohledu.
upádlováno 18,5km
10. den - 6.6.2009
Předchozího dne jsme s Lenkou objevili jeskyni kousek před Porto Katisiki, tak se tam jedeme podívat. I když někteří lenoši volí raději přímou cestu bez zajížděk. Jeskyně je krásná, i když už jsme asi viděli hezčí. Zato útesy kolem zálivu opravdu stojí za podívanou. Objíždíme mys Doukato s majákem, nejjižnější cíp Lefkády, kde si dáváme krátkou pauzu, a pomalu se otáčíme zpátky na sever. Dnes máme v plánu dojet do Port Vassiliki, kde se setkáme se Zdenou a Drobkem. Cesta od ústí zálivu k vlastnímu přístavu je příšerná, fouká pro změnu boční vítr a ať člověk pádluje sebevíc, přístav zůstává pořád stejně daleko. A tady získávám novou zkušenost - když vztekle praštím pádlem do vody, jak je mým dobrým zvykem, toto mě opouští mnohem rychleji, než dokážu holýma rukama pádlovat. Naštěstí si pro takové případy vezu na palubě pádlo náhradní:-)))
Konečně jsme, po neskutečně dlouhém pádlování, v Porto Vassiliki, dokonce na několikátý pokus objevujeme Drobka. A opět nastává jedna z velmi mála chvil, kdy jsem ráda, že jsem ženská. Je totiž třeba dopravit naložené kajaky do kempu, který je cca 300 metrů daleko...
Po výkonu se odměňujeme hospůdkou a jdeme si užít nočního života v přístavním městě. Vracíme se kolem jedenácté, ale to Radka nemůže uspokojit. Stříkne na sebe novou dávku deodorantu a vyráží na druhé kolo. Asi se zas tak moc neopil, když se kolem třetí hodiny vrací, zpívá si celkem potichu a ani ne moc sprostě.
upádlováno 16,9km
11. den - 7.6.2009
Dnes máme v plánu výlet na skůtrech. Pánové se nade mnou slitují, nemusím jet sama! Asi aby to Lence, která nemá řidičák, nebylo líto. V bezpečí za Ivanem se cítím hned lépe. Projíždíme jih ostrova, jdeme na vodopád Dimossari u Rachni poblíž Nidri, kde pánové tropí ostudu - plavky totiž nemáme. Pak na mys Doukato, kde zjišťujeme, že se nějak nestíháme vrátit včas na to, abychom odjeli na nějaké klidnější místo, než je kemp. Když si dovolím říct, že asi budeme muset zůstat ještě jednu noc v kempu, Láďa mě málem sráží ze srázu. Samozřejmě, že v kempu spíme, vyrážet v devět večer na moře není rozumné.
Upádlováno 0km, zato na skůtrech jsme jich ujeli 135,8:-)
12. den - 8.6.2009
Po drobné vzpouře v mužstvu máme na dnešní den v plánu jen krátký relaxační výlet, vlastně jen nějakých osm kilometrů. Když trávíme siestu na pláži, Drobek bez zaváhání míjí dohodnuté místo a kamsi mizí. Na telefony zpočátku nereaguje, pak píše sms, že je u auta. Ivan nemůže uvěřit a chvíli si myslí, že se vrátil do Porto Vassiliki, kde má Zdena Petrovo auto. Ale ne. Drobek, jeden z hlavních organizátorů kampaně za méně kilometrů, dojel až do Santa Maury ke svému autu. Nezbývá nám nic jiného, než se vydat za ním. Relaxační den se jako mávnutím kouzelného proutku mění v den s největším počtem kilometrů:-)
Spíme na pláži kousek od kempu. Při večerní procházce (konečně trochu jiný pohyb) z dáli sleduju dění v kempu - je vidět, že se blíží prázdniny, počet kempařů významně narostl.
upádlováno 21,8km
13. den - 9.6.2009
Na dnešní den už toho moc k pádlování nezbývá. Domlouváme nocleh na "naší" pláži naproti Scorpiosu a vyrážíme na výlet k Meganissi. Lenka s Petrem budou ještě chvíli lenošit a pak uvidí, Drobek jim bude dělat společnosti:-) Meganissi tentokrát objet nehodláme, jen se kousek projedeme a hlavně navštívíme zátoku u Spartochori, největšího města Meganissi, kterou jsme při předchozí návštěvě ostrova minuli. Samozřejmě nemůže chybět návštěva hospůdky, ta v přístavu je vážně zajímavá. Obsluhující mladík vypadá, že si mezi každým třetím a čtvrtým slovem dává dvacet, vše bedlivě sleduje mafiánský tatík, který eviduje každou objednávku. Ale my nikam naštěstí nespěcháme:-) Nebo ano? Přejezd z Meganissi na pláž připomíná závod. Končím na krásném třetím místě. Netřeba zmiňovat, že jsme jeli jen tři. V kategorii ženy ale vítězím na celé čáře!
upádlováno 15,3km
14. den - 10.6.2009
Vracíme se do kempu v Santa Mauře, jistě nás tam rádi uvidí, zvlášť když budou vědět, že je to naposledy. Vybalování kajaků a nakládání trvá hrozně dlouho, navíc Drobkovi pro změnu nestartuje auto, takže se bojí vypnout motor. Naše obliba v kempu roste přímo geometrickou řadou. Nakonec i Radek dokončuje hygienu a můžeme vyrazit.
Tentokrát míříme k vodě sladké, a to k Acheronu. My ho ale známe spíš jako Styx, řeku do podsvětí. Dorážíme do Glyki, kde hodláme přenocovat. Pořád nám ale není jasné, kde máme začínat a končit. Jsem si jistá jedině tím, že soutěsku nejdeme. Naštěstí se Radkovi podaří sbalit řeckou blondýnu, která mírně protestuje, když ji posazujeme do auta, argumentuje žárlivým manželem, ale nakonec s námi jede a ukazuje nám místo, kde je třeba vystoupit. Pak ještě svolává radu místních stařečků, jeden z nich sice anglicky moc neumí, ale je důrazný a neoblomný: "Danger, danger!" Takže níž opravdu nepojedeme. Pro jistotu zkoušíme najít nějaké nástupní místo o kousek výš, blondýně se totiž moc nevěří, ale marně.
Vracíme se s Radkem a Láďou z průzkumné cesty a hned vidím, že jsme těžce zaváhali. Všechna nepokálená místa na parkovišti už jsou obsazená. Lehám si tedy do kuchyně mezi jídlo, tam jsem v bezpečí:-)
upádlováno 2,6km
15. den - 11.6.2009
Dáváme dvakrát asi pětikilometrový úsek Acheronu. Radek jde místo kajakování na průzkum soutěsky a když se vracíme, jeho nadšení nás strhává a jdeme také. Nejprve nahoru úbočím, zpátky dolů vodou. Lenka dlouho váhá, jestli půjde s námi, nakonec se nechá přesvědčit. Soutěska je nádherná, úzká a zablokovaná, a pánové mi nechtějí věřit, že jsem ji jela na kajaku (Popravdě tomu sama nemůžu uvěřit. Místo, kde před dvěma lety Aleš za Zbyňkovo vydatné pomoci krysil, je široké asi 20cm:-). Až když si vzpomenu, co bude za zatáčkou, začínají trochu pochybovat. Ale úplně věřit mi nezačali!
Voda je nahoře krásně teplá, ale se snižující se nadmořskou výškou chladne - taková vodovodní inverze. Ale není to zase taková záhada - po celé délce toku vyvěrají ze skal podsvětní prameny, a ty jsou pekelně studené.
V hospůdce v Glyki dáváme večeři, ale ta mě nezahřívá, pokračuji v zahřívání v autě - prostřednictvím lahve metaxy:-) Zbytek večera si nepamatuju, až ráno jsem zjistila, že spíme v altánku na parkovišti kousek od Ingoumenitsi.
upádlováno 2*5km na sladké vodě:-)
16. den - 12.6.2009
Už nám moc času na zážitky nezbývá. Na parkovišti vstáváme jako jedni z posledních, ostatní nocležníci na nás mávají - asi jsou rádi, že už nás neuvidí, netuší, že jedeme stejným trajektem:-) Přejíždíme do přístavu a naloďujeme se. Tentokrát musíme z auta všichni kromě řidiče ještě na pevnině. Doufáme, že Drobek cestou na trajekt nezabloudí:-) Zvládl to, ale bez dobrodružství se jeho nájezd neobešel, Prý nestihl včas vystoupit z auta, pak už se mu nepodařilo otevřít dveře kvůli další autům, takže musel vylézt okýnkem.
Cesta je poměrně jednotvárná, mastíme karty, popíjíme nebo spíme, večer si dáváme opulentní večeři v lodní jídelně, a pak už jen noční spánek. 17. den - 13.6.2009
Ráno se problouzíme v Benátkách. Láďa domlouvá setkání s Renzem a jeho ženou Margheritou, i když projížďka na kajaku po Benátkách nakonec není odhlasovaná:-( Na jednu stranu je mi to trochu líto, na druhou stranu je to celkem rozumné rozhodnutí. Po kafíčku s našimi italskými přáteli se vydáváme na cestu domů. Ta probíhá vcelku poklidně, až se asi v 10 hodin večer budím u Ivana před firmou. A to je konec... Trasa na kajacích, skůtrech (ale jen druhý pokus, poprvé jsem byla tak vystresovaná, že jsem zapomněla snad i hlavu) a trasa trajektu - sice jen při cestě zpátky, ale asi je nepravděpodobné, že by opačným směrem jel nějak zásadně jinak.